Náš přítel z Kavkazu

Ázerbájdžán je významným obchodním partnerem Česka. Plynařská a ropná velmoc ale zažívá v posledních letech horší časy. Režim začíná nervóznět a přitvrdil boj proti aktivistům. Česká vláda je ale v klidu - soustředí se na obchod. 

Matanat Azizovová si oddechne, nedůvěřivě se rozhlédne po Náměstí Republiky a dlouho mlčí. „Mluvit o tom je nebezpečné. I tady se bojím říct odpověď,“ reaguje na dotaz, jestli lze politické zřízení v Ázerbájdžánu nazvat diktaturou. Čtyřicetiletá aktivistka a nyní už azylantka se před rokem rozhodla kvůli politickým represím ze země utéct. Ze země, kterou západní státy často kritizují kvůli porušování lidských práv. Česká republika mezi nimi není.

Tedy ne že by o Ázerbájdžán naši politici neměli zájem, jak dokazují slova ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka: „Ázerbájdžán je náš nejvýznamnější obchodní a strategický partner na jižním Kavkazu,“ řekl na sklonku minulého roku. Do země potom dovezl k obchodnímu jednání 40 českých exportérů a osobně pokřtil nově vzniklou pobočku CzechTrade v Baku. Navázal tak na vlnu evropského sbližování s ropnou velmocí u Kaspického moře.

Vrcholem „poevropšťování“ Ázerbájdžánu pak byly v červnu grandiozní Evropské hry, sportovní akce úspěšně evokující atmosféru olympiády. A to spíše utracenými financemi než po stránce atletických výkonů. Například pětiminutové vystoupení Lady Gaga na otevíracím ceremoniálu stálo pořadatele v přepočtu 50 milionů korun. Z akce těžili i čeští exportéři - v Baku jezdili autobusy IVECO celkem za 800 milionů korun. Prezident Ilham Alijev a jeho režim tak ukázali zemi plnou štěstí, bohatství a příležitostí. A hlavně zemi, která chce patřit do Evropy.

Ale ne zas až tak hodně. Stačí vyjít v Baku ze supermoderních hal a ztratit se pár ulic do částí města, kam turisté nechodí. Za narychlo zbudovanými vysokými zdmi ukryli pořadatelé chudinské čtvrti plné chatrných domečků a ohýnků. A hlavně jejich obyvatel, kteří doufají v lepší život.  Na druhé straně města zase sedí političtí vězni z řad novinářů a aktivistů.

O pronásledování disidentů během posledních let psaly BBC nebo Guardian. Jejich novináři nebyli následně na Evropské hry akreditováni. Ázerbájdžán taktéž na akci zakázal vstup organizacím Amnesty International a Human Rights Watch, podle které tamní režim poslal jenom za rok 2014 do vězení 35 politických vězňů. „Ázerbájdžán chce být západní zemí, nechce ale přijímat nic z evropské tradice o lidských právech. Naplno se vrátily doby Sovětského svazu,“ říká aktivistka Matanat Azizovová.

Hodný a zlý Ázerbájdžán

Přesuňme se o jeden rok zpátky. Na ázerbájdžánských televizních kanálech běží silná antievropská a antiamerická propaganda. „Bylo to jasné vydírání Západu - buď s námi budete dělat obchod, nebo půjdeme za Ruskem,“ komentuje Matanat Azizovová. K protizápadním náladám taktéž přispěly výtky evropských států proti porušování lidských práv v Ázerbájdžánu. Ozvalo se například Německo, jehož parlament schválil rezoluci požadující propuštění tamních politických vězňů. „Kdo si myslí, že jsou? K ničemu Němce nepotřebujeme, kdežto oni potřebují naši ropu a plyn,“ ohradil se ostře proti rezoluci Ilham Alijev.

V roce 2014 vláda zintenzivnila i boj uvnitř země. Byl přijat zákon zakazující podporu neziskových organizací z evropských fondů a policie začala zatýkat aktivisty kritizující vládu a prezidenta Alijeva. „Po arabském jaru nebo ukrajinské krizi se vláda hrozně bojí, že by se tyto revoluce mohly opakovat i v Ázerbájdžánu. S tím mimo jiné začal stoupat i tlak Ruska,“ říká Matanat Azizovová. Kromě strachu z revoluce ale existuje i další důvod, proč prezident Alijev a jeho režim začali nervoznět.

Ázerbájdžán totiž takřka stojí a padá s prodejem ropy, jíž je země u Kaspického moře bohatě obdarována. Například Česká republika každý rok čerpá z kavkazské země ropu za 1,5 miliardy dolarů. S radikálním poklesem cen černého zlata ale tvrdý režim prezidenta Alijeva začal kolísat. Klesající příjmy naplno ukázaly dopady korupce ve všech sférách státní správy a daly za pravdu dřívějším zprávám mezinárodních finančních institutů, které upozorňovaly na neschopnost Ázerbájdžánu správně hospodařit s ropným bohatstvím.

„Pro Alijeva je ropa klíčová. Když ale její ceny už delší dobu padaly dolů, začal mít strach. Chce se proto více soustředit na plyn, ke kterému musí najít nové zahraniční partnery,“ říká Matanat Azizovová. Ázerbájdžán tak během jednoho roku vyměnil masku zlého policisty za hodného a i s chystanými Evropskými hrami udělal vládce země Ilham Alijev vše pro to, aby se Západu zalíbil. Na slavnostní ceremoniál ale přijeli z vysokých evropských státníků jen Vladimir Putin a turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Akce tak možná paradoxně připoutala více pozornosti k porušování lidských práv.

Obchod a mlčení

Podle Matanat Azizovové v zemi převládají praktiky z dob, kdy byl Ázerbájdžán jednou z republik Sovětského svazu. Odvolává se při tom na pozatýkané novináře a lidskoprávní aktivisty, kterých končí za mřížemi v posledních letech čím dál více. Souhlasí s ní i šéf Člověka v tísni Šimon Pánek a dodává: „Ázerbájdžán, právě proto, že má ropu a že je důležitým partnerem některých západoevropských států a Spojených států, tak je mu tolerováno víc, než by bylo jiným zemím.“

Ke zlepšení poměrů nepomohl ani apel už zmíněného Německa, ani například výzva kapely U2, která při jednom ze svých koncertů v době konání Evropských her promítla fotografie několika ázerbájdžánských disidentů a vyzvala k jejich propuštění.  Mezi promítanými byla i investigativní novinářka Chadidža Ismailová, jejíž zatčení vzbudilo v zahraničí největší pobouření. Ismailová byla nejdříve vydírána intimním videem ze své ložnice, následně byla zatčena a teď sedí ve vazbě. Hrozí jí až 7 let kriminálu. Zastánci Ismailové ale říkají, že známá novinářka jenom příliš dlouho při odhalování korupce a nelegálního majetku politiků (mimo jiné v Karlových Varech) píchala do vosího hnízda.

„Chadidža Ismailová se nebála výhružek a dodala tak odvahu mnoha dalším aktivstům. Lidé by chtěli žít lépe a říkat, co si myslí. Mají ale strach. Při nesouhlasu s režimem ztratí v nejlepším případě práci. Policie používá i takové praktiky, kdy podstrčí lidem zbraň nebo drogy,“ popisuje Matanat Azizovová. Nejhorší pro odpůrce režimu je ale představa, že za ně bude pykat někdo z jejich blízkých. A právě proto se Matanat Azizovová bojí i pod politickou ochranou České republiky označit režim v zemi plné svých příbuzných za diktátorský. 

Protože i když Ázerbájdžán ztratil něco ze svého bohatství a jistoty, Ilham Alijev dál drží moc pevně ve svých rukou. A ví přesně, kdy má znovu přitlačit. Těží hlavně z podpory venkova, který politikou a sociálnímí sítěmi nežije tolik jako metropole Baku. „Na venkově se lidé dívají jenom na státní televizi, kde se často ukazuje, jak chudáci trpí po revoluci v Iráku, Lýbii nebo Sýrii. Vláda tvrdí, že  USA má připravenou takovou revoluci i pro Ázerbájdžán,“ popisuje Matanat Azizovová.

Disent ale paradoxně strach z revoluce se svými pronásledovateli sdílí. „Pokud by začaly docházet peníze, lidé pravděpodobně vyjdou do ulic. Revoluce a násilí ale nepřinesou nic dobrého,“ myslí si Matanat Azizovová. Podle ní jsou jedinou cestou ke změně demokratické volby, jež ale v „zemi ohně“ podle mezinárodních pozorovatelů zatím neprobíhají. Jedinou pákou na Ázerbájdžán zůstává Rada Evropy, mezi jejíž členy se Alijevova země řadí. I přes časté připomínky Rady a lidskoprávních hnutí se ale Ázerbájdžán svých pravidel nevzdává. „Všechny ty rezoluce jsou jen cáry papíru, a proto nikdy nebudou mít žádnou platnost. Ať to slyší jejich tvůrci i všechen náš lid - nikdo nebude Ázerbájdžánu  nic diktovat,“ reagoval na výtky Ilham Alijev

Matanat Azizovová spolu se svými kolegy doufá, že evropské země budou při vyjednávání vzájemných obchodů myslet i na lidskoprávní otázku a na Ázerbájdžán budou kvůli porušování lidských práv soustavně tlačit. Představitelé české vlády se k tomu zatím ale na rozdíl od zmíněného Německa nebo Švédska neodhodlali, přestože k tomu mají při vyjednávání o dodávkách plynu ideální možnost. „Pochopila jsem, že byznys je pro Českou republiku významnější než lidská práva. Je jasné, že každá země potřebuje obchod a peníze. Ale mlčení občas znamená souhlas,“ uzavírá Matanat Azizovová.