„A proč jedete k soudu,“ ptám se Diany, která vrhá uhýbavý pohled pryč ode mě. „Srazilo mě auto,“ sotva procedí a konečně na mě upře zrak. „Tak to doufám, že vyhrajete,“ povzbuzuju ji a pořád se divím těm rozpakům. „Ale ne, to auto ujelo a už ho nenašli, to já jsem ta obviněná...“
Zdravotní péče a s ním spojené pojištění je jedním z přetrvávajících traumat Spojených států. Den předtím jsem nahlédl do Wall Street Journal a na titulce se vyjímala zpráva o osvobození některých neplatičů zdravotního pojištění od sankcí a pokut s tím spojenými. Obamův kabinet nakazuje totiž od 1. ledna 2014 každému Američanovi platit zdravotní pojištění (tzv. “Obamacare“), ale finanční situace to velké části (asi 10 %) z populace USA nedovoluje.
Nejde zase až tak o to, že by se nižším sociálním skupinám nechtělo platit. Nepojištění lidé si totiž nemůžou skoro ani dovolit odřít si koleno. Cena jednoho známého z Bulharska za tři stehy na sešití hlavy se tady rovná 500 doalrům (10 000 Kč), můj nosní sprej stál 60 dolarů (1 200 Kč), no a stejné ceny platí nejenom pro cizince, ale i pro všechny nepojištěné Američany.
Třeba i pro Dianu, kterou jsem dnes potkal v autobuse na cestě do Atlantic City. V přeplněném dopravním prostředku jsem jí vzadu uvolnil místo a ona s poděkováním dosedla přímo vedle mě. Typicky americky přátelská, žřetelně však životem znavená Diana se se mnou dala do hovoru. A právě při takovym náhodném setkání seznáte, že Obamacare není jen problém v titulech zpráv, ale je to problém sedící vedle vás třeba v autobuse.
Mojí novou přítelkyni srazilo před několika měsící auto, které z místa nehody ujelo. Diana nenesla na nehodě žádnou vinu, nebyla však pojištěná. Se středně těžkými zraněními byla převezena do nemocnice, kde ji museli srovnat kosti a dlouho hospitalizovat. Účet za takovou péči se vyšplhal na několik desetitisíc dolarů. A Diana, místo aby došla zasloužené spravedlnosti, musí se teď zpovídat soudům sama za dlužnou částku nemocnici.
Moje autobusová spolusedící mi taktéž dala několik rad pro bezproblémové přežití v ulicích Atlantic City, jakéhosi Las Vegas východního pobřeží, kam jsme zrovna jeli na výlet. „Dávejte si bacha na divný lidi, je jich tam spousta, s nikym se moc nebavte.“ Jasně, povídačky, ... Hned po příjezdu jsem ale poznal, že Diana nemluvila do větru. Cestu z hlavní luxusní třídy do souběžné avenue jsme si zkrátili úzkou zaprášenou vedlejší uličkou. Hned se za našimi zády sjeli dva černoši a začali nabízet “dope“ – fet všeho druhu. Po našem odmítnutí se mladíci ulice začali neskrývaně vztekat a poradili nám rychle vypadnout.
Kousek od nablýskaných hotelů a obchodů se pomalu i ve dne musíte strachovat o krk. Amerika je plná podobných kontrastů. Luxus se šokově střídá s bídou, klid se strachem, úsměvy s hlavní bouchačky. Jo, dávám za pravdu těm, kteří upozorňují na nedostatky kapitalismu, protože tady se projevují v plný míře. Snaž se, buď vytrvalej, silnej, cílevědomej, měj trochu štěstí a budeš tady mít ráj. A ty méně šťastní jsou menšina, budou ten svůj úděl muset nějak překousnout. I v tomhle melting potu, jako ve většině chemických reakci, je nějaký ten vedlejší produkt.
