My, antibyrokratičtí fašisti

Znáte to, něco vás naštvavá dost dlouho, ale nikdy to nepřeteče. Může to být náhmatem nádobí v myčce umyté a nastavené do tak úžasné pozice, že při jeho vyjímání z mycí obludy se vám vylije několik desítek mililetrů vody vyprsklé tou příšerou při obřadu očištění na vaše krásné nové tričko. Nebo třeba taková stará sousedka, která má to štěstí, jak říká, že se dožila důchodu ještě za zlatého bolševika, a už přes 25 let nemá nic bohulibějšího na práci než ze svého balkonku sledovat vás v ranní sebevražedné náladě při vaší cestě do města. Už víte, co myslím? Každého dne vám tyto zdánlivé maličkosti ukousnou kousek mozku, kde sídlí sebeovládání, až to jednou bouchne.

To pak třísknete s tím kusem nádobí vší silou o zem a téměř se ukájíte tou spouští nevzhledných skleněných parchantů, které byly ještě před chvílí součástí celkem užitečné věci. A při takovém výbuchu ponecháte si svou ranní moč na šlechtěné sousedčiny tůje, které hezky před jejími zraky obřadně pokropíte 95% vody a tím ostatním. A nebo taky roztrháte a cucky to proklaté lejstro, které jste právě dostali k vyplnění a k podepsání.

Nevím, jestli to mám nějak v genech, ale nic mi není asi protivnější než vyplňování různých úředních pitomin spojené s desetinásobným zopakováním shodné informace, osmnácti podpisy a třemi souhlasy s určitým řádem čítající přes 50 paragrafů. Ježíši, Budho, kdo může vstřebat dvě stránky nejasných definicí za pár minut a kdo má náladu na to prodírat se tou frázovitou džunglí?. U mě ten poslední kousek sebeovládání zmizel právě ve chvíli, kdy jsem se rozhodl netrávit jednou léto v mé rodné kotlině a vypravit se někam úplně jinam. Třeba do USA, prožít si svůj americký sen. Běda mi a dobře mi tak zároveň. Příště už si rozmyslím opouštět zbytečně moje malebné Podblanicko s naslouchajícími lesy a hospůdkami, kde nenalévají až od 21.

Šlo to hezky hladce, první pohovor v agentuře a jenom dvě stránkové „áčtyřky“. To se dá ještě zvládnout, přece jen mám v krvi od předků nějaká ta staletí byrokratického útlaku. Ale pak se naplno projevila moje stránka antibyrokratického fašisty. Prošlý pas, prošlá občanka, prošlé snad všechno. Neexistuju, nejsem. Nechávám si dělat všechno znovu a v duši se vidím nahatý běhat v horském potoku. Tam bych měl teď být, ne tady, nemám na to povahu. Všude možně se omlouvám a prosím o posečkání. Vyhovějí mi z jednoho čirého důvodu a tím jsou peníze, které do toho vtřískám.

Na řadu přichází výběr práce. Tu si zvolím bez problému. Setkání se zaměstnavatelem. Bez problému. Následuje asi třetí přihláška do agentury, dopis do USA, e-mail do USA, vyplnění dotazníku, další dotazník a šestistránková opětovaná přihláška pro agenturu. Nádávám a kleju, jak nejhůře mohu. Mám rád psaní, ale tohle fakt ne. „Plánujete se účastnit kulturních aktivit v USA? Co plánujete v USA dělat?“ Mám silné nutkání pod tyto kolonky napsat něco ve stylu „Plánuju hlásat Korán a vyvraždit celý Kongres, děkuji za optání“, pak se ale udržím. Probůh to si Amíci opravdu mysleji, že každý terorista nebo škůdce se jim tam přizná a okamžitě vysolí něco ve stylu „Chystám se dokončit 11. září“?

Dál mě čekají víza, letenky, všemožné poplatky, o kterých teď nemluvím. A tak mě napadlo, že to objevení písma se nám od nejgeniálnějšího vynálezu všech dob hezky změnilo v nejrafinovanější způsob k zpitomění lidstva. Nejpitomější jsou pak lidi jako já. Směju se a nechápu ty, co si vemou půjčku, která jim naprosto zdrancuje životy. Směju se jim, když řikaji, že nevědi, co podepisuju. Ale já se teď taky k něčemu přiznám. Kolikrát taky vůbec netušim, co podepisuju. Jen vím, že je to nutné a tak přes veškerý odpor tam to svoje jméno hodim. Možná u mě zejtra zazvoní exekutoři, já fakt nevim.

Proto navrhuji a čekám, kdo se připojí: Zakládám skupinu založenou na společné nenávisti vůči všem zbytečným lejstrům. Do této kategorie nepočítám bludy a škváry ve jménu literatury, to ať si každý píše, co chce, já to toiž číst a podepisovat nemusím. V této skupině vyrazíme do těch hor, o kterých se mi zdálo při žádosti o pas. Budeme žít z darů přírody, ochočíme si kamzíky a jíst budeme horské brusinky (věřte mi, jsou velké jako třešně). Nebudeme vlastnit ani pas, ani občanský průkaz, ani zdravotní pojištění. Nebudeme občany, nebudeme pojištěnci, nebudeme majetkem, nebudeme ničím jiným, než skutečně jsme. Hlaste se prosím u mě, až nás bude víc jak deset, tak já na druhou stranu žádosti o vydání nové občanky vytyčím trasu.