Znal jsem jednu mladou anorektičku, která z ničeho nic skonala. Jedla málo cukrů, tak si to tělo začalo brát po svém a sežralo ji srdce. Kousek po kousku se vyživovalo z myokardu, až to prostě bouchlo. Ženská se sesypala a bylo po ní.
A to je ono, že si myslíme, že jsme absolutní páni tohohle světa a můžeme ovlivnit všechno. Ale ono vůbec. Je tady nějaký princip, vůči kterému jsme jenom další maso, které jednou zestárne, umře a shnije v zemi. Čím víc se budeme snažit vzpírat tomu nevyhnutelnému, tím temnější budou naše každodenní deliria.
Pokora. Pokora přijmout sebe jako malou bezvýznamnou epizodu v koloběhu světa nám teprve dá tu správnou možnost žít. Může to znít paradoxně, ale jedině tak můžeš být králem, jedině tak můžeš být válečným hrdinou v první linii, jedině tak můžeš vymačkat všechnu svojí životní šťávu do toho správného koktejlu. Ale nemusíš být král nebo vojevůdce. Můžeš být pak hlavně ten, kdo neuhne při pohledu do zrcadla.
Z Rodinných pout a Růžovky tohle nevyčteme. Nahrazujeme si prastaré poznání v pseudocitech u obrazovky v pravidelný čas. A brečíme u toho. V tu chvíli si neuvědomuje, že brečíme hlavně proto, že nemáme proč brečet. Chybí nám to. Chybí nám pocit ztracenosti v hlubokém lese, chybí nám vláha horských potoků na rozpáleném těle. Ten pohled na neskutečnou rozlehlost a krásu božího stvoření.
A to je potřeba sobě dávat jako stravu. Dívat se na obzor, ovládat svůj druhý hlas myšlenek a naslouchat šumu listů ve větru. Hodně věcí mluví, co je němých. Když tohle chybí, tak tělo začne požírat duši. A pak to bouchne. Nechci umřít, jako ta holka. Potom už nic není.
