Italská reality show nekončí

Přesně před dvěma týdny se z přesýpacích hodin začalo pro Italy usypávat pár dní naděje. Devátého prosince v půlnočních hodinách obsadily tisíce protestantů hlavní silniční a železniční tahy, vyšly do ulic a spustily vlnu protestů v ulicích Turína, Říma, Neapoli a dalších velkých měst. Cíl? Zatočit konečně s kastou úplatných a zlodějských politiků. Co se od té doby změnilo?

Protesty 18. 12. v ŘíměALESSANDRO BIANCHI/REUTERS

Protestující pohrozili, že pokud 11. prosince získá vláda Enrica Letty důvěru, budou pochodovat na Řím a parlament. Vládě očekávaně vyslovila důvěru jak sněmovna, tak senát. Parlament však ten den zůstal nedotčen, rozhořčení Italové nebyli do centra hlavního města vůbec vpuštěni. O týden později skutečně na Piazza del Popolo kolem velkého egyptského obelisku zavlály italské vlajky a po náměstí se rozléhala státní hymna z hrdel nespokojených občanů. Síla protestu i počet několika tisíců účastníku však zůstaly daleko za očekáváními.

A tak tuto sobotu mohl usvědčený zloděj Silvio Berlusconi v klidu bavit spolustraníky z Forza Italia svými plány na Vánoce. Nezapomněl vyzdvihnout význam psa jako domácího mazlíčka a ocenil také svoji 28letou snoubenku, se kterou prý plánuje skromnější svátky. Velice významná slova pro zemi sužovanou nejhorší ekonomickou recesí od druhé světové války. Na takový obrázek „politiky“ jsou bohužel Italové už hezkých pár let zvyklí. Berlusconi ani další italské politické elity nemusí nespokojené obyvatele v ulicích vůbec řešit. Plány odhodlaně naladěných Italů na revoluci se totiž rychle rozplývají. Proč?

V nejednotě sílu nehledejte

Hlavní rozdíl například mezi médii omílaným Thajskem a zemí rozprostřenou na Apeninském poloostrově je jednotnost ve společném cíli. Thajcům se díky masivním protestům v Bangkoku podařilo docílit první významné mety, kdy premiérka Yingluck Shinawatra dala pokyn k rozpuštění parlamentu. Italové si o takovém dílčím úspěchu mohou nechat jenom zdát. Přitom rétorika protestních táborů z protiólů planety je takřka stejná: „Tak už to dál nejde. Když nezakročíme, korupce vyhraje.“ Vytrvalost, bojová nálada a odhodlání se však u Italů díky obrovské roztříštěnosti táborů rychle vytrácí.

Většina obyvatel sice horšící se ekonomickou i politickou situaci pociťuje, každý už ale vidí východisko tohoto problému jinak. Celou italskou protestní akci „9. prosince“ zaštiťuje tzv. Hnutí vidlí, které vzniklo z iniciativy nespokojených zemedělců a živnostníků před pár lety na slunném italském jihu. K této skupině se dnes připojilo mnoho dalších lidí z odlišných struktur: máme zde řadové občany, malopodikatele, dělníky, kteří citelně pociťují ztrátu životní úrovně a zvyšující se ceny. Významnou hybnou silou jsou studenti, kteří dále nemohou unést zvyšující se daně a trápí je vidina hrozivé absolventské nezaměstnanosti (kolem 40–50  %).

Problém? Jedni chtějí skoncovat se všemi politiky, druzí chtějí nové demokratické volby. Část živnostníků chce konec recese a finanční injekce z Bruselu, další část ale volá po vystoupení z Evropské unie. Italové tak trochu nevědí, co vlastně se svojí situací dělat a opomíjí základní předpoklad pro úspěch – vytyčení společného cíle.

Ó ty slavná Padánie

Další protestní silou, která si plánuje svou vlastí cestu k lepším zítřkům, je Liga severu. Tato politická strana dostala v minulých parlamentních volbách v roce 2008 úctyhodných 10% hlasů. Celý její název v originále zní Lega Nord per l'Indipendenza della Padania (Liga severu za nezávislost Padánie). Co si pod tímto pojmenováním představit? Partaji kolem nově zvoleného předsedy Mattea Salviniho nejde o nic míň, než o osamostatnění severních oblastí Itálie a jejich přetvoření v samostatný stát – Padánii.

Příčinu nehledejme nikde jinde než v problémech přetrvávajících od hlubokého středověku. Severní italské oblasti byly vždy vyspělejší a průmyslovější než chudší jih a Matteo Salvini v současné neuspokojivé ekonomické situaci může se svými názory jenom nabírat další hlasy. Jeho strana vznikla již v roce 1991 spojením několika politických uskupení z italského severu. Pod vedením Umberta Bossiho získala v roce 2008 po parlamentích volbách slušné procento hlasů a stala se významnou silou ve vládě. Tehdejšího lídra strany však dohnal korupční skandál i spojení s Berlusconim, a tak se po propadu Ligy severu na 4% v únorových volbách musel Bossi odporoučet do politického odpadliště dějin a přenechat místo energickému Salvinimu.

Ten však i přes sdílený názor s velkým množsvím demonstrantů ohledně otázky evropské integrace současné protestní manévry Hnutí vidlí vůbec nepodporuje. Ve svém prosincovém projevu apeluje na „přeběhlíky“ , aby skupinu neposilovali a soustředili se na společný cíl v nezavislosti Padánie. Salvini, jenž zasedá v Evropském parlamentu, se zřejmě rozhodl vést jakýsi vnitřní boj. Ve pondělí označil EU za „příšeru, kterou je potřeba zavraždit“, ve společné evropské měně vidí jen další nástroj, jak zábranit jejich vysněnému cíli v osamostatnění Padánie. Salvinimu a jeho straně samozřejmě současná situace nahrává, avšak pro Hnutí vidlí se stává paradoxním nepřítelem. Sicilané například si určitě odtržení severu z ekonomických důvodů nemohou přát. Bojovníci za „italské Katalánsko“ se od nich ale distancují a pro Hnutí vidlí se tak toto rozžštěpení stává další z příčinou neúspěchu.

Populární reality show

I přes odpor protestujících tedy Itálii vládne od 11. prosince znovuzvolená vláda Enrica Letty. Velké koalici vévodí jeho Demokratická strana (italská obdoba soc. demokracie), jež v únorových volbách získala 30% hlasů. Znovuzvolená proto, že z koalice vystoupila Berlusconiho Forza Italia poté, co byl známý mediální magnát a milovník žen vypuzen ze senátu pro daňové úniky a další obvinění. Může se nám zdát zvláštní, že při pohledu na výsledky posledních voleb na seznamu politických stran žádná Forza Italia není. Berlusconi na kandidátce totiž figuruje jako lídr docela jiného uskupení, jež si říkalo do listopadu tohoto roku Lid svobody.

Strana vznikla na popud Berlusconiho na základech bývalé Forza Italia připojením několika dalších stran a v únorových volbách dosáhla téměř na stejný procentuální výsledek jako Demokratická strana. Stranické spojení Berlusconimu asi nevyhovovalo, a tak nedlouho po volbách vyhlásil comeback své staronové partaje. Jako pomstu za nucený odchod ze senátu pak jeho lidé opustili Lettův kabinet a zanikající Lid svobody ponechali osudu. Ne všichni ale Berlusconiho následovali. Napříkald znovuzvolený ministr vnitra Angelino Alfano a další jeho kolegové vytvořili naproti Berlusconimu na základech zaniklé strany své vlastní uskupení, které si říká Nuovo Centrodestra (Nový Pravo-střed). S jejich podporu pak Lettova vláda mohla získat 11. prosince důvěru.  

Forza Italia a její staronový předseda se tak mávnutím kouzelného proutku zařadili do opozice po boku Hnutí pěti hvězd známého italského komika Beppe Grilla, který od začátku demonstrace podporuje. Berlusconi po vypuknutí protestů 9. prosince nabízel nespokojeným Italům své služby a diskuzi ohledně budoucnosti země. Od člověka, kterého by velká část Itálie nejraději viděla za mřížemi, je to čirý výsměch.

Dnes již není pochyb o tom, že Berlusconi ovládá většinu italského mediálního trhu. Jeho Mediaset provozuje nejsledovanější italské televizní stanice. Co se týče protestů 9. prosince, první dny se nesly v mediálním zachování pořádkového statusu quo. Ital žijící na venkově, mimo oblasti velkých měst, tak neměl o protestech a blokádách ani potuchy. Po pár dnech se v reportážích začali protestanti objevovat jako skupinky anarchistů, které dělají nepořádek a problémy. Když zafungovaly blokády italských dopravců, média počala ukazovat prázdné regály supermarketů, které protestanti svým počínáním zapříčinili. Hlavní příčiny? Ty už se řeší jen jaksi na okraj. Toto je však jen vyvrcholením určité zvláštní mediokracie, která se v Itálii za posledních pár let prosadila.

Média v Itálii rozhodně neplní úlohu hlídacího psa demokracie nebo plnění volebního programu. Politická scéna si vytvořila zvláštní scénář, podle kterého hraje vlastní realityshow. Hlavními postavami jsou vůdci politických stran v čele s Berlusconim. A tak, zatímco se země topila do hlubší a hlubší recese, italská ekonomika nebyla schopna splácet, zvyšovaly se ceny téměř všech artefaktů a statisíce Italů klesly pod hranici chudoby, v médiích byl největším tématem nový Berlusconiho doprovod na luxusním večírku. Podruhé se zase řešil obrovský korupční skandál předsedy Ligy severu. Vlády se socální politikou na rtech v pozadí v klidu zvyšovaly daně, v zákulisí politické show měly na vše naprostý klid. Při pohledu na současnou mediální situaci se tak jeví jako celkem věcná slova jednoho z protestujících studentů v Římě: „Nenechají nás pracovat, nenechají nás studovat, protože nad hloupější populací se lépe vládne.“

Naděje?

Přes to všechno naděje pro Italy ještě nevyprchala. Před několika týdny byl zvolen do čela Demokratické strany mladý a energický Matteo Renzi, který volá po odstranění starých politických elit. Do čela předsednictva strany (ve které je i vládnoucí Enrico Letta) dosadil mezi 30 členů 7 žen (v Itálii nevídané) a 9 třicátníků. Renzi, starosta Florencie, se měl stát již v únoru lídrem Demokratické strany  a vyjednávat o vládě, tehdy však i pro své názory nebyl do čela zvolen. Teď se mu však naskytla nová příležitost a mnoho Italů do něj vkládá své naděje na odstranění strašáků italské politické scény.

Protesty přímo podporuje Hnutí pěti hvězd, největší opoziční strana, která drží ve sněmovně více než čtvrtinu křesel a hlasy jejích politiků jsou v parlamentě dosti slyšet. Jeden z nich, Angelo Tofalo, dokonce při plamenném listopadovém projevu ve sněmovně vyzval příslušníky vládnoucí elity, aby si začali balit kufry a připravili své vrtulníky na rychlý odlet, než s nimi lid skoncuje. Ponížení Italové bez práce a bez jistot na tyto slova budou jistě velmi dobře slyšet dnes i v budoucnu. Věřit ale v rétoriku pomsty může být pro nepsokojené italské obyvatelstvo stejně velkým nebezpečím jako současná neútěšná situace. Nelze si myslet, že vše zachrání jeden výrazný zásah nebo převrat skupiny „odvážných“. To by se Italové mohli vrátit o 90 let zpátky v čase. Základem je soustavá proměna od základů společnosti, která se musí vydat na dlouhou cestu ke změně. Zda jsou ale netrpěliví obyvatelé kouzelné jihoevropské země ochotni tuto pouť podstoupit, se teprve pozná.

Jakub Slunečko za pomoci Lucie Teplé, které tímto děkuji