Až budu mít jednou zvídavé neposedné děti a budu je chtít místo použití násilí uspat nějakým hlubokým příběhem, povím jim, jak strýček Olda při razii na growshopy za katr přišel.
Udatný Frydrychmagazín Legalizace
To vám bylo tak, milí potomci. Strýc Olda žil v naší krásné zemi už po 30 let, ale v jeho kraji pšenka moc nekvetla. Práce bylo málo, nechtělo se mu kopat uhlí, nechtěl ale ani na pracovní úřad. Jelikož byl odjakživa bystrý a přemýšlivý, našel díru na trhu. Rozhodl se, že bude podnikat s pěstebními pomůckami pro nadšence všeho druhu. Do svého krámku nakoupil zboží všechno hezky legální a počal trpělivě pracovat. Nejdřív to šlo ztuha, ale postupně se našli stálí zákazníci a Olda si po všech poplacených daních mohl dát kousek stranou i na vlastní chaloupku, kterou plánoval jednou u lesa postavit.
V zemi tenkrát platilo nařízení vrchnosti, podle kterého se nesměli pěstovat určité léčivé bylinky. Nemocné babičky to oplakaly, ale někteří mládenci a děvečky se zkrátka léčili až moc. Strýček věděl, že jeho zákazníci nepěstují jen okurky a rajčata, ale také se správně řídil moudrem předků: co není zakázáno, je dovoleno. Jednou se začala stahovat mračna. I do kraje vašeho strýčka přišla listina s pečetí nejvyššího soudu. „Ucelený řetězec k pěstování zakázaných bylinek se zakazuje,“ stálo na listu z Brna. Oldovi to nešlo moc do hlavy, přece kousek řetězce v jednom obchodě plus kousek řetězce v druhém dává stejně dohromady celý řetězec. Co naplat, chaloupku měl rozestavěnou, za mříže nechtěl, a tak některé věci z řetězce přestal prodávat.
Za několika kopečky ve stověžaté Praze toho roku ale mocní lékárníci přišli na to, že by to s těmi rostlinkami mohli zkusit. „Když už ale, tak ať z toho něco máme,“ řekli si tenkrát. Rozhodli se tedy, že nemocné budou léčit bylinkami vlastními a s ostatními že zatočí. Lámali si ale hlavu jak to provést, všechny zahrádky kontrolovat nemohli. Nakonec si vzpomněli na udatného Kubu z Frydrycha, ředitele Národní protidrogové centrály, kterému už podobní strýčkové Oldové dlouho leželi v žaludku. Jinoch z Frydrycha tak dlouho kroutil a kroutil paragraf 287 o navádění k toxikomanii, až bez varování zavelel k útoku.
Toho listopadu si pro Oldu přišli četníci, všechno legální zboží zabavili, o peníze přišel a aby každý věděl co se sluší, tak ho před sousedy vyvedli hezky v okovech. Stejně tak strážci zákona zabavili i veškeré zboží, které na sobě mělo zakázanou bylinku. Ta samá rostlinka ve znaku Národní protidrogové centrály nevadila, zřejmě asi neobsahovala více než povolené 0,3% THC. Strýčkův malý byteček četníci obrátili vzhůru nohama, dokonce nepotřebovali ani důvodné podezření pro spáchání trestného činu. Uplakaný strýček ptal se té noci pána z Frydrycha, co že vlastně provedl. „Tady se vnímání normality nepotkává s legalitou,“ děl moudře pán z Frydrycha. „Lze si o tom povídat, lze s tím nesouhlasit, ale to je tak vše,“ pronesl nakonec usmívaje se a doplnil si k tomu heslo svého sboru na Pomáhat, chránit a vychovávat.
A co bylo dál? Četníci moc důkazů neposbírali, takže obchodníci se po pár dnech ve vězení a několikaletých popotahovačkách u nezávislých soudů dostali zpátky do normálního života. Živnost byla fuč, peníze a pověst taky, hlavní ale je, že zůstali na svobodě a už nikdy si nebudou s Kubou zahrávat. Celé to ale nakonec nahrálo spíše než lékárníkům některým maličkým bylinkářům odněkud z Indočíny, kteří natahali ještě víc lamp a ventilátorů z OBI do svých velkopěstíren a měli se tuze dobře.
A co strýček Olda? Ten se, jak to tak bývá v pohádkách, poučil, milé děti. Po tom, co těžce splatil dluhy za pronájem krámku, řekl si, že na to půjde jinak. Podniká teď zase v pěstitelství, ale už to má promyšlenější. Rovnou si teď otevřel stánek s bylinkami někde na Václavském náměstí, tam prý žádná nařízení neplatí.
